JAN HEČKO
od: 7.11.1991 6.00 Tábor/Milevsko
do: trvá – Vrábsko, Přístav Jasněnka
732101014
Přístav Jasněnka Místo, kde sdílím své texty a básně. Taky je místo ve skutečnosti. Je to maringotka, kterou jsem postavil a kde s Vincentem žijem.
Život si piš Místo, kde sdílím své výrobky a setkání. I když nějak to opímán a více věcí je na mým facebooku
FIO : 2101708365/2010
IČO : 06469426
Ničeho se neboj ♥
Jednou za čas píšu mailový newsletry o tom, co se kolem děje. Chceš-li ho přijímat, dej znamení.
(POZOR tento web obsahuje pravopisné chyby, což nemá vliv na mé výrobky, služby a bytí) PROČ?
Tohle je jeden z příběhů, který o sobě můžu vyprávět. Kolik jich je celkem? O kterých mám mluvit? O kterých vůbec nevím? Jsou důležité?
Celé tyhle stránky jsou plné příběhů. A ty příběhy jsou střípky příběhu, který teď jmenujeme jako Jan Hečko. A tenhle příběh je součástí příběhu, který trvá od začátku? Věčně? Součástí příběhu vesmíru. A tenhle příběh je zas součástí tajemství. Zároveň to tajemství nosím v sobě.
Žiju, myslím, cítím, vidím, slyším, jsem…
toho času také knihvazač, vydavatel, ilustrátor, básník, průvodce, učitel, truhlář, tesař, stavitel, hudebník, performer, zpěvák, umělec, matematik, herec, pekař, poutník, punkáč, ezoterik, fotbalista, hipík, atlet, stojař…je to zajímavý svět, kde se můžu a můžeš stát čímkoliv. Pozoruji svět a sebe. Pozorovat se dá běžně pořád, s rouškou nebo bez, v tramvaji, na přechodu, když mi spadne zmrzlina na zem nebo když syn brečí, že mu spadla zmrzlina na zem nebo tak. Co se ve mně děje v tu chvíli nebo v tamtu chvíli? Dobrý prostor na pozorování je při hraní her.
Hry mám rád. Rád jsem s lidma a rád s nima hraju. Rád s nimi mluvím o tom, co žiju nebo o tom, o čem přemýšlím. Jak je to daleko od sebe?
Tvořím obrazy ze slov. Vytvářím místo pro setkání. Rád si představuju svět. Ptám se sám sebe, musí to tak být? To, co považuji za běžné, normální a obvyklé. Dělám to, co momentálně je a mám rád.
Rád beru věci do rukou. Často v mých rukou je papír. To když vznikají knihy. Možná i více často je to dřevo, klacek, trám, špalek nebo lať. A s nimi se v rukou střídá různé nářadí a to pak vznikají stavby, stavbičky, nábytek a hračky a jiné.
Rád i rukama hraju na hudební nástroje, těch mám mrak. A dá se mě potkat jako Vanutí nebo spolu s Vincem jako Hamburger.
Rád i rukama kreslím. A taky hladím. Oheň nebo krajinu nebo ruku druhého člověka.
Taky rukama píšu tohle psaní na počítači a další psaníčka, abych byl viděn v tomhle prostoru.
V jiných časech jsem byl průvodce ve svobodné škole Mlýn Jamky a průvodce v lesním klubu Havránek nebo dělník v Kokoze nebo student ČVUT. Taky jsem i žil v Milevsku, kde jsem se narodil. Toho času taky jezdím do škol a jiných míst, vyrábět s lidma knihy, stoly, stavby nebo si hrát.
Už dlouho jsou okolo mne nějaké děti. Ptám se, co teď v sobě mám, když jsem tady s vámi? Co přináším a co není vidět? To je krásné a někdy náročné a baví mě. Sdílení prostoru s dětma a dospívajícíma a tak zpívám o tom, ať jsou i v širším světě více mezi námi a s námi a kolem nás. Chybí tady v tom světě. Pozvěme je.
Jsem rád, co teď dělám a zároveň přichází další nápady a výzvy. Tak jsem zvědavý, co mě čeká dál.
..jsou lidé, kteří se nikdy nemohou ve Fantazánii ocitnout, a pak jsou takoví, kteří to dovedou, ale zůstanou tam navždy. A pak se vyskytují i ti, kteří do fantazánie vejdou a zase odejdou a vrátí se zase nazpět. Tak jako ty. A právě to jsou lidé, kteří uzdraví oba světy. // Nekonečný příběh – Michael Ende
Mou velkou inspirací je Intuitivní pedagogika a Nekonečný příběh. I pohádky a všechny příběhy. S další otázkou, jaký příběh teď žiju nebo žijeme? A jaký chceme žít?
Když budete vidět možnou spolupráci nebo vás bude něco zajímat či mít nějakou otázku, rád se o tom dozvím.
Buďme zdrávi
Život si piš
S láskou
Jan
„…když jsem dávala nad vchod plachtu ve tvaru trojúhelníku, aby zastínila kus prostoru, připadala mi jako uplně normální praktická věc.
Když jsem pod ní jednoho večera ležela s Janem a bránila mi v pohledu na hvězdy, vnímala jsem jí jak kus vesmírného korábu, který zaparkoval tak nějak nešikovně. Leželi jsme vedle sebe na trávě a povídali si. Já na sobě měla kraťasy a tričko. Co měl na sobě Jan, už mám trochu zahaleno v mlze, vybavuji si jen, že měl tričko v barvě práce a jeho neposedné dredy vykukovaly do prostoru, jak jen ony to umí.
Zpětně mě trochu udivuje, jak volně se s ním cítím. Možná je zjednodušitel i tvůrce volné energie, napadá mě…
Přijde mi jak člověk z mé planety i když někde v hloubi vnímám, že jeho planeta je jako neobjevený kus světa.
Představuju si jí v nekonečné vzdálenosti, někde tam, kde už lidé nehledají život, protože nevěří.
Ale ona tam je, pluje vesmírem, kde se toulá jak duhová kulička, která právě upadla malému klukovi z ruky a šine si to do neznáma.
Na jeho planetě je všechno jinak, jinak než lidé obyčejně znají. Neměří se tam čas, jen si tam plyne. Rostliny rostou jen k Janově únosné míře a Slunce, které na ně svítí, jsou tam dvě. Jedno je červené a druhé světle oranžové, jen někdy se malinko mění do modra.
Domy nemají střechy a neexistují tam studny ani sklepení. Když chce někdo zažít temnou hloubku, přijde za Janem a zadívá se do jeho očí. Je to tak příjemnější, protože v nich na rozdíl od sklepení není zima. Bytosti tam mají sebe a ví o sobě. A mezi tím vším se potulují tvorové, kteří se jmenují Temory. S Temory se lze domluvit telepaticky.
Jsou všude, kde je uvidíte, ale i tam, kde je nevidíte. Prolínají se celou planetou a voní jako zmrzlá voda.
Představuju si, jak bych za ním cestovala…
Možná snad na ohonu padající hvězdy nebo bych se zeptala kapky rosy, jestli by mě uměla svézt.
Kdo ví, jestli tam Jan vůbec zve nějaké hosty?! Tam do těch dlouho hloubek, které se zdají být nekonečné…“
(díky jana halló)