Básně a moje texty

MOJE PSANÍ

Tady zveřejňuji mé psaní…

Většinou první místo, kde přibývají texty i s obrázkem či fotkou je FB stránka PŘÍSTAV JASNĚNKA

Mohu a rád je budu kdekoliv číst..

Při různých čteních z některých vznikly spíše performance, které nazývám BAREVNÁ SLOVA BAREVNEJ VZDUCH

Prázdnoty vod – Vody prázdnot

Vyšel jsem ven. Okolo byla jenom tma. Víc než tma to bylo nic. Nekonečné. Nerozměrné. Stál jsem pořád na jednom místě, dá-li se to tak říct. A rozhlížel se kolem. Když v tom u paty něco cinklo. Byla to kapka vody. Vzal jsem ji do ruky. Opatrně. Prohlížel jsem si jí. Potom jsem do ní zlehounka fouknul. Kapka se začala nafukovat. Až byla velká tak, že jí nešlo obejmout. V tu chvíli praskla. Začaly se z ní valit potoky vody. Neměly určitý směr. Tekly všemi směry. Vířily. Tryskaly. Převalovaly se přes sebe.
Za čas se zdálo, že voda začíná v některých místech cosi obtékat. I když tam nebylo nic vidět, dávalo to vodě hranice. Nebo voda sama utvářela ten tvar. Nevěděl jsem. Každopádně jeden z tvarů, který byl obtékán mnoha malými proudy se začal nápadně podobat člověku. Vypadat jako já. Když se rýsovala hlava, najednou jakoby zmizel. Hranice přestala existovat a všechny proudy ztratily svůj tvar, tekly zase všudemožně.
Takhle se začínali tvořit další tvary podobné člověku. Ale když byly dokončeny nebo i před dokončením, zase zmizeli. Po čase jsem si všimnul, že každý tvar se od člověka liší. Někdy i víc, když měl ruce na zádech nebo měl ruce čtyři. Někdy malinko, třeba jen zvláštním tvarem boků. Nebo velikostí prstů. To trvalo.
Až se všechny proudy, všechna voda začala potkávat na jednom místě, kde zase vznikal tvar člověka. Když byl dokončen, všechna voda kolem zmizela a tvořila jen tuto postavu. Tentokrát nezmizel. A nenašel jsem nic, v čem by se lišil od člověka. Stál tam proti mně. Socha člověka utkaná vodními proudy.
Tu jsem slyšel zvuk. Nerozuměl jsem. Byla to píseň. Píseň beze slov. Nedá se popsat, jak ten zvuk vypadal. Byl všude a zněl trochu jako mručení, trochu jako mlčení, trochu jako třením jedné myšlenky o druhou. Trochu jako sluneční paprsek prostupující mrakem. Trochu jako hlazení. A trochu jako láska.
Snažil jsem se porozumět a v jeden mžik jsem zjistil, že cítím, o čem píseň je. Zpívala ji voda. Ta postava člověka předemnou. Po ten čas, co jsem se učil rozumět písni, se postava změnila v ženu. A teď mě tou písní zvala k milování.

Jednou se bál

A jednou se bál, že se zblázní
A jednou se bál, že vše se stane pravdou
A jednou se bál, že se stane jedním

A jednou se bál, že žije s bázní
A jednou se bál, že pravda je klam
A jednou se bál, že je ničím

A jednou se bál, že byl šílení
A jednou se bál, že poznal klam
A jednou se bál, že byl vším

Proč děti zlobí

Na světě existuje dobro a zlo. Děti se rodí jako dobré bytosti. Ale zlo na ně číhá na každém rohu. Je hodně lákavé a je potřeba se před ním mít na pozoru. Nikdy nevíme, co se našim dětem může stát. I přes největší úsilí chránit děti před zlem, se nám to nemusí povést. Nemusíte dávat vinu sobě. Zlo je vypočítavé a lákavé a děti mu snadno podlehnou. Když se tak stane, začnou děti zlobit. Jak mile se jich zlo zmocní, je těžké se ho zbavit. Na přednášce si povíme, co nám k tomu může pomoci a jaké jsou metody proti zlu. Také se budeme zabývat záhadou, proč je na světě tolik zla a zlobení, když jsme skoro všichni dobří.

Dobro a zlo jsou na nás nezávislé síly, které nás ovládají, a my s tím nemůžeme nic udělat. Jsme oběti osudu a zápasu dobra a zla, které trvá od počátků věků. Můžeme jen pozorovat své děti, jak v nich boj probíhá a kdo u nich nakonec vyhraje. Jejich zlobení je projevem sil zla. Čím více zlobí, tím více v nich vítězí zlo.

Dobro a zlo jsou síly ve vesmíru a je jen na nás, kterou cestu si zvolíme. Každý se v každý vteřině může rozhodnou, jestli si zvolit dobro nebo zlo. Naší snahou je volit vždy dobro a k tomu také směřovat své děti. Když jdou děti směrem dobra není potřeba moc zasahovat. Je zřejmé, když se děti ubírají špatnou cestou zla a je na nás zakročit a vrátit je zpátky na správnou cestu. Dobro a zlo je dobře rozeznatelné a tak víme, kdy je náš čas.

Dobro a zlo jsou skutky a činy, které dospělí a děti dělají. Protože děti se učí nápodobou snažíme se je tedy vyvarovat zlým vzorům v našem okolí. Né vždy se nám to daří a tak jim musíme pomoct to rozlišit. Dobré chování lidí vyzdvihneme a zlé chování se snažíme dětem v jejich očích znechutit, aby neměli zájem zlobit. Někdy se stane, že i přesto budou děti zlobit. Snažíme se jim v tom zabránit nejrůznějšími způsoby.

Děti mohou zlobit nejrůznějšími způsoby. Dobře to poznáme podle špatných emocí, například vzteku. Vztek většinou doprovází křik nebo mlácení s věcmi. Nenechte zmást, protože zlobení může doprovázet i radost a nadšení. Třeba když se nechtějí obléknout a vesele si hrají a my už přitom musíme vyrazit a jet ráno do školy.

Dobro a zlo existuje, ale ve všech případech není úplně jasné, kdy se jedná o dobro a kdy o zlo. Děti to dokáží rozeznat ještě méně. Snažíme se jim to ulehčit a nějak to rozdělit. Případně to upravovat podle situace. Sami se pokoušíme zjistit, kdy se jedná o dobro a kdy o zlo. Napadá nás, kde se tak dobro a zlo vzalo.

Dobro a zlo existuje, ale ve všech případech není úplně jasné, kdy se jedná o dobro a kdy o zlo. Děti necháme, ať se v tom orientují sami. Věříme, že jsou dobré bytosti a chtějí být dobrými lidmi.
Dobro a zlo existuje, ale jsme zamotaní a špatně dokážeme rozeznat, kdy je to dobro a kdy zlo. Například když se přestěhujeme do jiné rodiny nebo vesnice nebo země nebo světadílu. Děti jsou z toho zmatení a tak často zlobí.

Dobro a zlo existuje, ale jsme zamotaní a špatně dokážeme rozeznat, kdy je to dobro a kdy zlo. Například když se přestěhujeme do jiné rodiny nebo vesnice nebo země nebo světadílu. Dětem to nevadí a často zlobí.

Dobro a zlo existuje, ale jsme zamotaní a špatně dokážeme rozeznat, kdy je to dobro a kdy zlo. Například když se přestěhujeme do jiné rodiny nebo vesnice nebo země nebo světadílu. Děti necháme, ať se v tom orientují sami. Věříme, že jsou dobré bytosti a chtějí být dobrými lidmi.

Dobro a zlo existuje, ale jsme zamotaní a špatně dokážeme rozeznat, kdy je to dobro a kdy zlo. Například když se přestěhujeme do jiné rodiny nebo vesnice nebo země nebo světadílu. Děti necháme, ať se v tom orientují sami. Víme, že jsou dobré bytosti a chtějí být dobrými lidmi.
Dobro a zlo neexistuje. Tedy vlastně existuje v příběhu, který teď vyprávíme o světě. Ale máme možnost vyprávět i jiné příběhy. Dětem to celkem jedno jestli dobro a zlo existuje, přesto někdy zlobí a štvou nás.

Dobro a zlo neexistuje. Tedy vlastně existuje v příběhu, který teď vyprávíme o světě. My máme možnost vyprávět dětem jiný příběh. Kde není svět rozdělen na dobrý a zlý, kde chování lidí má svůj důvod.

Dobro a zlo neexistuje. Tedy vlastně existuje v příběhu, který teď vyprávíme o světě. My máme možnost vyprávět dětem jiný příběh. Kde není svět rozdělen na dobrý a zlý, kde chování lidí je složené ze spletité sítě vztahů s jejich osobností, které není jednoduché poznat. Kde svět je takový.

Dotýká se vás nějaký z těchto příběhů? Máte nějaký svůj?
Všechny jsou důležité.

Cesta k dialogu

Jdu krajinou. Loukou. Kolem jsou křivky svahů a kopců. Kraj.
Jdu okrajem, za kterým leží mlha. Brodím se mlhou. Mlha houstne. Je stále hustčí a hustčí. Už jen těžko se prodírám vpřed. Z louky pode mnou je bažina. Brodím se bažinou a jen těžko se prodírám vpřed. Propadám se do bažiny. Mám paniku, že se utopím, že už se nenadechnu. Jsem celý v bažině. Po chvilce zjistím, že bažina je taky stvořená z tohohle vesmíru a že není tak špatná, jak se o ní říká, že je to jen jiná forma stvoření. A tak se začnu v bažině pohybovat dopředu.
Plavu bažinou. Plavu bažinou a cestou potkám kostru koně. Plavu dál a narazím na černou gumovou zarážku, mantinel. Blbý, dál to nejde. Plavu zpět. Ale to je divný, že by tady v bažině byl nějaký mantinel, řeknu si a plavu zpět k němu. Než k němu doplavu, mantinel se začíná zvedat a spojí se do velkýho kruhu kolem mě. Do velkýho trychtýře. Trychtýř se nahne a vyleje mě i s bažinou dolů.
Jedu tobogánem. Všude to je hnědošedočerný. Jedu skluzavkou nahoru a dolu. Všude jsou různý tobogány a skluzavky různě propletený. Chvíli s nimi jezdím, až přistanu v malé místnosti. V místnosti je chlápek, který celý září a barevní se jako vitrážové okno chrámu. A je jen dvědé, jako karta. A má takový velký vysoký klobouk, plný barev. Povídá mi, jestli mu dám, to zbytečný, co jsem sebou přines. Jestli chce oblečení nebo to, co má v kapsách, to mu klidně dám. Dobře. Natáhne ruku a sejme ze mě celé tělo. Zbydou jen dvě viditelně neviditelné mlhoviny.
Ty dvě mlhoviny sedí spolu v potemnělém baru. Mají svoji kulatou kóji. Sedí naproti sobě. Jedna sedí v klidu a kouří velký doutník. Druhá je roztržitá. Mění pořád svůj tvar. Jednou se roztáhne přes celý bar a zaplní všechno, ale nikomu to nevadí. Jednou se snaží sedět v klidu a koukat na tu druhou a snad si i povídat, ale moc jí to nejde. Jednou je zas úplně malinká a hádá se pod stolem s broukama. Tak se jí to různě střídá.

Hvězdná myšlenka

..ta liška ráda běhala po nebi. Skákala z hvězdy na hvězdu. Skáče ladně. Její skok trvá jako myšlenka. Když se odrazí od jedný hvězdy tak jí trochu posune a když dopadá na druhou hvězda tak se s ní taky trochu posune. Snad to ani není vidět okem.
Liška ráda hraje hry se svým ocasem třeba. Nebo jen tak skotačí. Je to vlastně ona, kdo dává pohyb celýmu hvězdnýmu vesmíru. Když chvíli pozorujeme, vidíme ji mezi hvězdami skákat sem a tam. A když je úplněk září jí ocas. Je nádherná.
Když jí zahlídnete a zdá se vám, že stojí na místě, tak musíte chvíli počkat. Vždyť to je teprve její první skok. A ten trvá nejdýl. Užijte si ho. Pak má zas období, kdy skáče z hvězdy na hvězdu ani jí nestačíte zahlídnout.
Ale na to je ještě čas. Teď skáče teprve svůj první skok. Jsem rád, že se odhodlala a dala život do pohybu, už jsem myslel, že to nikdy neudělá. Už si to nemyslím.

Klimatická oslava

Jednou zas byla klimatická konference. Už nějaký čas na tyhle setkání nechodím, i když mi pořád chodí pozvánky. Většinou je to pořád stejný. Lidi ze všech možných sfér a zemí a profesí se sejdou na jednom místě a baví se o tom, jak je to všechno na hovno a že potřeba s tím něco dělat a dohodnou se na spoustě věcí, který by to měli zlepšit. A jsou hrdí na to, jak to dobře udělali. Taková nálada jim vydrží tak ke dveřím sálu či snad ke dveřím letadla. A většina z toho, co se dohodlo, se nestane a žije se dál. Zároveň snad i věřím v jejich dobré úmysly.
Tak zas jednou byla taková klimatická konference. Ale tahle měla být nějaká velká. Nějaká speciální. Měli tam být všichni i ti, co o to nestáli a i ti, co nikdo nikdy nezval. A taky se to mělo promítat do všech zemí světa a na náměstí, jako když se kdysi hrálo mistrovství v hokeji. Bylo okolo toho zvláštní atmosféra. Mělo se tam určit konečný postup, jak dál. Konečný postup, kterýho se budou všichni držet a tak dál. Myslím, že už jsem pár konečných postupů zažil. Ale nevím proč, na tohle setkání se mi jít chtělo, tam bych měl být.
Přišel jsem tam, cestou do sálu jsem potkat pár známých, ale jen jsem se s nimi pozdravil. Hlavní sál ž byl plný lidí a plný hovoru. Studenti roznášeli šampaňský po celým sálu. Jedno jsem si vzal a sednul jsem si trochu stranou, nechtělo se mi s nikym mluvit. A čekal jsem na zahájení. Co skoro sa všichni nahrnuli do sálu a posedali si. O chvílu přišel chlap, úvodní řečník, který zahajoval celé setkání a kterého jsem neznal. Přišel na podium a vzal si mikrofon.
Milí přátelé, vítám vás na tomto setkání a zdravím i všechny po celém světě, kteří nás také teď slyší. Setkání, kde má být řečeno, jak dál bude vypadat náš život tady na Zemi. Nebylo lehké se dnes ujmout slova jako první, protože je pro nás všechny významná chvíle, na kterou už dlouhou dobu čekáme. Tudíž bez dalšího omílání přistoupím k tomu nejdůležitějšímu, co mám na srdci.
Milí ekologové, aktivisti, politici, bankéři, neziskovky, vědci, podnikatelé, duchovní, a myslím tím i ženy samozřejmě, lidstvo jako celek, dělali jsme za ta léta, co jsme mohli. Dělali jsme výzkumy, vedli diskuze a přesvědčovali, koho se jen dalo. Zkoušeli jsme bojovat, demonstrovat. Zkoušeli jsme meditovat. Zkoušeli jsme strašit i prosit. Zkoušeli jsme to přes politiky, přes běžné lidi, horem dolem. Dělali jsme, co bylo v našich silách. Někdy i co nebylo a my byli často na pokraji sil. Dovolím si říct, že někteří tomu i život obětovali. A vidíte, kam jsme za ta léta došli? Co se za tu dobu změnilo? Téměř nic. Většinou na velkých shromážděních většina lidí, s tím co navrhujem a prosazujem, souhlasí. A i přesto se nezměnilo téměř nic. Když pak mluvíte s někým o samotě, tak řekne, že je to krásný, co jsme si odsouhlasili, ale že on si to nemůže dovolit ve svym podnikání.
A tak celý kolotoč pokračuje. Zdá se, že tenhle stroj se nadá zastavit. Ano, občas zaznamenáme nějakou výhru v podobě zákazu jednorázových brček nebo nějakého omezení při výrobě či spotřebě. Ale to jsou jen smítka pro náš stroj, který poháníme. Nebudu to dlouho protahovat. Tudíž jsme došli k závěru, že je čas uznat porážku.
Pojďme dnes společně uznat porážku, né jen jako ekologové, ale jako lidstvo na této planetě. A místo nadávat a dohadování a obviňování udělat oslavu. Společnou oslavu našeho života. Konce naší civilizace. Smrt je součástí života. Netruchleme nad ní. Pojďme si užít poslední čas na tomhle světě. Jak dlouho bude oslava trvat? Nevíme. Možná měsíc, možná rok, možná deset. Je možný, že to nakonec přežijem a tím líp, že jsme poslední léta oslavovali život na této planetě. Zanechme sporů, který tohle téma vyvolalo. Zanechme honby za lepšími zítřky a udržitelným rozvojem a udržitelným vším. Podívejme se, kam až jsme to dotáhli, co všechno jsme dokázali. Není to krása? Že člověk, malá bytost, dokáže tohle všechno. Pojďme teď si to všechno užít. Užít si to, co jsme vymysleli, vyrobili a postavili. Všechno, co sice vyrábíme, ale nemáme, kdy si to užívat. Teď je ten čas. Zvedněme svůj pohár a připijme si na oslavu naší společnosti. Na náš konec.
Domluvil a zvedl svůj pohár se šampaňským. A přesně v tu chvíli, celý sál ztichnul. Ztichnul a znehybněl. I dech se každýmu na chvilku zastavil. A né jenom v sále, ale po celém světě. Jakoby se něco na malinkou chvilku zaseklo. A přesně v té prchavé chvilce ticha, než všichni začali projevovat svůj názor. Přesně v té prchavé chvilce ticha, jste mohli zaslechnout tep planety. A já ho tehdy slyšel.

Krásnější svět je možný

jdu městem. je zima. není mi moc dobře. možná že není až taková už nevím. celý den jezdím vlakem a autobusem. a teď jdu městem z jednoho vlaku na autobus. u nádraží si dám kousek pizzy. nějak moc mě nenadchla. proti mně jde člověk. na první pohled ochlasta. na druhý bezdomovec. na třetí blázen. na čtvrtý člověk. čekám že ode mě bude chtít peníze. přemýšlím jestli mu je dát. přijde mi blbý mu je nedat když jsem si teď moh koupit pizzu za pade. nebo bych mu mohl dát tu pizzu. koukám na něj. kouká na mě. jdem proti sobě. nevím jak se zachovám. nic neříká. už jsme blízko. a nic. otočíme se. povídá jestli mi něco nechybí. jestli nechci ještě jednu pizzu. nechápu. nabízím mu svou pizzu. on nechce. on říká že má. že už tohle má za sebou. co tím myslí. ptá se mě jestli chci další pizzu. nedá mi to. jdem ke stánku. kupuje mi pizzu. je veselej. a živej. jak si to myslel s tím že už to máš za sebou. tenhle tvůj přístup. a žebrání. jakej přístup. odtažitej a nedůvěřivej. koukej jsme lidi. koukej všechno tu máme. je nadšenej. rozpřáhne rukama. zdraví lidi. co si udělal. nic. jen už jsem nechtěl bejt chudákem. mám rád lidi. a mám rád svět. někdo mu sem tam zamával. vypadal že je tady doma. já už musim na autobus. jo já vím utíkej. díky. utíkám s dvěma nedojezenejma pizzama na autobus.

Co všechno připustíme

Jdu lesem. Občas kopnu do šišky. Někdy mě škrábne větev. Někdy se nechám škrábnout větví. Občas potkám strom. Někdy ho ani nezpozoruj a už jsem u dalšího. Plavu řekou mezi nimi. Sem tam někoho zahlídnu. Snažím se plavat k němu. Po cestě mě napadne, jestli jeto vůbec tak. A pak už ho nenajdu. Potkávám další stromy a větve a šišky. Proč by v řece rostli stromy. Jsou úplně celý pod vodou. Spíš by tu měly být ryby. Hejno ryb pluje zrovna kolem mne. Je to vůbec tak, řikám si. Pak už jsou tu v řece jen větve a šišky. Co tu dělají větve? Když tu nejsou stromy. Patří ke stromům nebo ke keřům nebo leží na zemi. Je možný ještě něco dalšího? Můžou tu být takhle? Ani šišky sem nepatří. Pluju řekou beze slov. Je to vůbec tak? Řeka odtekla. Letím či se vznáším prázdnotou. Proč tu nic není? Kde je to, co tu má být? Co tu má být?
Snad máš nějak přání? Jestli ne, počkáme. Za časem se nějaký zrodí.

Padaly kapky

Tolik kapek už spadlo na zem. Nikdo je nepočítal. Jen jedna vážka. A jednoho dne přišla na to, že nebe se přepočítalo. Na tolika kapkách se nedohodli. Vážka se snažila uspořádat cestu k nebi. Starší kapři a žáby nikam nepůjdou, ale nakonec se k ní přidalo pár sýkorek, několik úhořů, krtek, tomu slíbila, že neuvidí něco, co ještě nikdy neviděl. Ostatní se divili. Tahle vážka byla vždycky nerozhodná, ale teď vůbec neváhala.
Nebe pořád posílalo kapky. A myslelo přitom na zemi a na všechny ostatní. Kapky už přestalo počítat. Mělo radost. Ani neví proč.
Na cestu se vydal i čáp, protože znal dobře cestu. Pořád rovně až tam, kde se mraky trhají na cáry. Pořád rovně, pořád řikal. Jednoduchý. Ale vážku to nebavilo, měla ráda jiný pohyb. Ten mezi kapkami. Měla ráda mezery a skuliny, prázdna.
Úhoři pluli k místu, kde se narodili a pořád padali kapky. Krtek se držel vážky. A čáp se snažil protestovat. Volal na nebe, ať už neposílá ty kapky. Nevěděl, kolik kapek stojí jedno máchnutí křídel. Hrozně pršelo a byl na kraji sil. Snažil se vypočítat kolik už dostal a kolik dal, aby s nebem byli vyrovnaný a moc mu to nešlo, protože myslel na svýho syna a prosil nebe, praotče, pečuj zde o mého syna, aby se nezbláznil. Sýkorky říkali, že dnes je dobrý zemřít.
Vážka, která letěla mezi světy a shledala, že i opak je pravdou a stějně tak dobré jako letět dál je letěl zpátky a tak letěla zpátky.
Potkali se u oběda. Padali kapky. Krtek měl radost. Sýkorky navrhli zkusit to příští rok znovu, že by to mohla být tradice. Úhoři poslali své pohledy, bylo na nich moře vody. Čáp zpíval u ohně se svým synem a přemýšlel, jestli je vůbec možný se zbláznit. Kapky vyprávěli, jakou měli cestu a děkovali vážce, že lítala mezi nima a hrála si, to mají rádi. Vážka letěla nad rybníkem, kde se odráželo nebe a napadlo jí, jestli nebe dostalo všechny její máchnutí křídel a ladné pohyby a těsné prolítnutí před kapkou a její pohledy na vlny na rybníce a tráva jestli dostala její sednutí a zhoupnutí se na stéble a pošimrání a myšlenku na její zelenou a nebe jestli snad jí nedarovalo taky ještě něco dalšího a až do večera přemýšlela, komu co řekla a na koho myslela a na koho se upřeně dívala a kde seděla a kde letěla a co všechno prožívala. Napadlo jí díky. Díky komu?
Šla spát s klidem, že to nechce počítat. Padali vločky.

Proč jsem na světě

Není Země
Není Nebe
Je jen záře Měsíce
?
Mám u sebe doma spoustu částí. Někdy jdu s tou, co se ptá, proč jsi na světě, někam do kopce a zadýchám se tak, až už nemá dech a sílu na něco se ptát. A tak se jí zeptám já, jak dlouho už jsi naživu, a to ona pak nekonečně dlouze mlčí, až pak se zatřpytí na obloze, to jen tak na pozdrav.
Nevím, kdy zas přijde, když jí dám do skříně, aby na mě počkala, až na ní budu mít čas, haha, to ona vůbec neudělá a radši maluje čáry po stěnách.
Když stojím mezi třešní a meruňkou, tak jí občas zpívám píseň a to je pak ráda a přijde tak blízko, až si myslím, že tu vždycky byla a vždycky bude.
Jednou mi dokonce řekla, že ví, jak velkou ozvěnu udělá kapka, když spadne do oceánu. Ale nemohla o tom mluvit, jak moc to bylo beze slov. Zachytil jsem pouze její lesk, když ten obraz viděla před sebou.
Teď, když už se známe déle, se stejně občas zeptá, proč jsem na světě. To, když mám odvahu, jí začnu hladit po vlasech a jí zrudnou tváře a přivře oči. Pohladím jí taky po ruce. A řeknu, ať taky rozsvítí oči srnkám, aby je v noci nepřejelo auto.
Když je léto, tak je věčně pryč, někde daleko vysoko. To se nepotkáváme. Občas je mi po ní smutno. Zřídka slyším, jak na mě volá, ale já jí většinou neslyším. A zároveń je i všude kolem. Nevim, jak dělá. Když si na to příště vzpomenu, zeptám se jí.
S podzimem se zase vrací a někdy je to až rázem. To já bych se pak nejraději skácel k zemi a nedělal nic jinýho než mluvil s ní. To pak vedem dlouhé hovory o chlebu a o másle. Ona má nejraději, když je namazaný z obou stran a hrozně se tomu směje. Mluvíme a mluvíme a myslíme a cítíme. Až do rozednění, až do narození. To ona má pak nějaký povinnosti a načas si odskočí a nechá mě plout oceánem bez pádel. A někdy mi na památku upustí do oceánu kapku vody.
V zimě mě potom spíš bičuje. Bičuje svou otázkou, proč jsem na světě, každou malinkou chvilkou. O tom bych raděj nemluvil. Jen si říkám, co se s ní stalo, že má snad nějaký problém a mohla by chodit víc do lesa povídat si s liškama. Ale o tom s ní není řeč. A někdy jí vezmu ten bič a bičuju se sám, ale to ona nemá ráda a tak mi ho zas vezme. A tak si spolu hrajem. Když už jsme unavení, vezmem hrst hlíny do dlaně a dáme si jí na kůži. Nic není tak dlouhé jako dny proležené s kouskem země na těle. Nějaký den se stane, že se kousek země začne zvětšovat a zavalí nás úplně celý. Jí to nevadí. Zdá se, že snad spí, ale není tomu tak. Nezbývá než ležet pod tou tíhou. A někdy křičet. A někdy snad ve snu vidím, jak z nás vyrůstají kořínky a následně se tou vrstvou hlínu derou nahoru rostlinky. Když takový pocit zesílí, ona zvedne kus země, a my můžeme vylézt.
To je pak celá radostná a létá s ptákama z větve na větev. A pořád jásá a ukazuje mi s nadšením, tady podívej a támhle a tady. To je její život, snad se proto narodila a ani se mě na jaře neptá, proč jsem na světě. Né že by na to zapomněla, ale ve skrytu duše, tam kam se dá dohlídnout, to oba víme.
Jen starej topol je na tom každej rok hůř a lámou se mu větve. Však taky rychle vyrost. A nemá smysl se ho ptát, jestli ví, proč je na světě.

Pořád je ještě čas

POŘÁD JE JEŠTĚ ČAS
A potmě půjde ten kdo světlo v sobě nemá
Přec snad jde i sestře svítit na cestu
snad jde jít v záři bratra
a ve světle jeho zapálit si

I naděje co plápolá někde v dáli
i naděje co zastírá svět můj králi
má moc chránit život
před věčnou tmou

Když však naposled umře i ta
kdo však vydá se až tam za
a na čem záleží?
A potmě půjde ten kdo světlo v sobě nemá
(a ty jsi krásná a nevím jestli němá)

…mávám lakmé a václavovi…

Spletitost máchání – část duše

Jsou místa, kde je tma
Co dělám? něco znamenám..
To snad ani ne
Máchám a točím rukama
Vytvářím brány a spletitost chodeb, kudy procházíme a potkáváme se
Ta touha někam patřit
Jsem doma, jinak ho neuslyším
Jsou tu i jiný lidi
A zbytek odnáší vítr

V noci je tma

á už svítá a ty nemáš důvod žít
jen dej pozor na ty kdo ti jasně radí
co všechno znají
jen větve stromů to mohou znát
už svítá a ty nemáš důvod umřít
není nic škaredé
jsi oslavován jako všechno ostatní
nemáš proč žít ani proč umřít
je to věčná procházka
zajímá mě jakou krajinou právě jdeš
všimni si koho tam potkáš
jen dej pozor na ty kdo ti jasně radí
co všechno znají
je jen na tobě jestli tady s náma ještě budeš
nic tě tady nedrží
a když jo.. co to je?
jaký je to dobrodružství..
až se vrátíš řekni nám cos tam zažil
jestli chceš můžu jít kousek s tebou

Odrazit se

Z písku tyčí velký tupý skály
Čas se tu neměří
Světlo je tu pořád stejný
Dřív jsem si myslel, že se nedá odtud nikam dojít

Chodil jsem. Pořád.
Časem se něco změnilo.
Chtěl jsem odejít.

Objevil se břeh moře
a tam malá loďku.
Nastoupil jsem do ní
a odrazil jsme se od břehu.
S jistou a zároveň se slzami v očích
jsem za sebou nechával neuchopitelnou krajinu,
kde každý krok svádíš boj s větrem.

Mlha, do který jsem se narodil,
se na moři rozestoupila.

Pluju k prameni.
K rodině, široký rodině.
K místu, kde je láska a pouta.

Sešívám vlákna vzájemnosti.

Pohlazení

Na stromech utkaných z mraků
roste moje srdce
A tvoje ruce
jako větve
se ho dotýkají

Zvadlá zem
zvadlá tvář
Pohlaď ji
jen pohledem
Víc asi nemůžem
To stačí
pohladit se pohledem?

Chladnej monitor
Chladná tvář
Pohlaď ji
jen lajkem
Víc asi nemůžem
To stačí
pohladit se lajkem?

Dívání

když koukáme na svět
co vidíme?
něco vidíme často
něco zřídka nebo občas
jsou věci, které nikdy neuvidíme nebo nikdy nezažijeme
leckdy jsou to jen odlesky
někdy je to obraz nebo film
kam až vidíme?
co vidí naše nohy když se dívají na svět
můžem vidět strom
co o něm můžem vědět
nahýma nohama lezu po stromě
vidím jak se kůže dotýká kůry
můžu se jí dotknout i očima
a dotýká se jí slunce
není to sklo nějaký zabarvený
když otevřu okno uvidím svět líp
co to sakra vidím?
jsou věci které nikdy neuvidím nebo nikdy nezažiju
jako já
jako celek zažiju všechno
co teda vidím?

Hořící

Oheň hoří,
co víc se ptát.
Láska tvoří,
nemůže lhát.
Hoří? Hoří.
Láska? Láska.

Hra na císařpána

na úpatí hor
vylétá orel

můžeš ty pít vody z řeky?
napij se země
ve žlutým vlaku nemusíš si brát vodu k pití ani noviny

a slova?
co řekneš – to vidím
co si myslíš – to se stane

neber si tu vody a jdi se napit z řeky
že je špinavá?
že ti z ní bude blbě?
takou jsme si jí udělali

však, co ti tu budu říkat
císařpán nás stejně neslyší
k císařpánovi se dostaneš jen hlavní branou pro panstvo

né je i radost z dívání se
na vlnky v řece

a taky prý už se hraje jiná hra než na císařpána
psali to dnes v novinách

Kapka v oceánu

mám mít názor?
můžu žít a nemít názor?
nevim co se kolem děje
občas mám snahu to pochopit
jen mě to sere
leckdo mi něco řekne
leckomu něco věřím
jen vim, co se děje ve mně

spíš mě zajímá jak tančí víly
nebo ozvěna v oceánu, když do něj spadne kapka
taky ty, na co myslíš uprostřed noci
co teď s tebou uvnitř hýbe a s čím bojuješ
a to ostatní si taky klidně poslechnu

nebo jak velké může být prázdno
a kde v něm sem já?
dá se v něm někam dojít?
nejsou žádný cesty ani ukazatele ani cestičky
světlo je tam pořád stejný
a nemění se podle běžných zákonitostí

v písku tyčí velký tupý skály
nezáleží o kterou se opřu a jestli zůstanu sedět na tomhle místě
ale bojim se pak smrti
mám chuť chodit někam jít
ale nemám cíl kam dojít není kam dojít
spíš doufám že časem se něco změní
a budu moct zůstat sedět
doma

Nemůžem nikdy zahynout

Jednou jsem stál uprostřed světa. Byl to malý kousek země pokrytý pískem. Byl hodně malý. Akorát pro mě. Všude okolo kam jsem dohlédl, byla voda. Ať jsem udělal krok na kteroukoliv stranu, tak jsem šlápl do vody. Když, přišla větší vlna, omývala mi nohy.
Bylo to krásný stát uprostřed světa. Být ve středu.
Kdežto za čas začala voda ustupovat. A můj kousek země se začal zvětšovat a já mohl udělat krok. Pochvíli jsem už vodu nedohlédl, všude byla zem, písek a kamení, kopec a údolí. Najednou byl můj malý kousek země obrovský.
Já pořád stál uprostřed světa. Snad tedy. Už to není tak jasný.
A tak jsem mohl udělat nespočet kroků. Tak jo. Kam? Jakým směrem..

Dotek

Snad je to o dotecích?
Snad je to o řece, co teče do moře.
Může ještě dál?

Je to o dotecích?
Jemný, jak kapka vody, co dělá kruhy na hladině.
Kde se ztratí ty kruhy?

Je to o dotecích?
Které napínají vlákno mezi námi.
Cítíš to?

Je to o dotecích?
Někdy jsem dotčenej, když mi říkáš, takhle..
Co všechno se nás dotýká?

Je to o dotecích?
Když ležíme vedle sebe v posteli a naše kůže se mačkají k sobě.
Co naše duše, jak jsou blízko?

Je to o dotecích?
Když na tebe někdo křičí a připadáš si úplně sám.
Jak hluboko se jde schovat?

Je to o dotecích?
Vidím tě a tvoje oči mě hladí.
Nezavírej je.

Je to o dotecích?
Svět je hned vedle tebe. Máchni rukou. Nadechni se.
Je tam pořád?

Je to o dotecích?
Přicházíme z lesa a rostem ze Země do Nebe.
Pozdravuj tam.

Dotkni se Nebe, dosáhneš tam.
Dotkni se Země, dosáhneš tam.
Dotkni se Sebe, dosáhneš tam.
Dotkni se Tajemství uvnitř, i kolem tebe.

Dávání

hej co sis vzal ty cos bral
viděl už jsi lítat svoje sny?
hej co si chtěla ty co si sklízela
víš kde je to pole kde roste len?

a co já?
kde mám svoje křídla?
a co já?
jak dlouho ještě budu příst tu nit?

do nití zamotán a bez křídel
našel jsem cestu ven

každý ráno zatím vyšlo slunce
každý ráno cítím svoje srdce

Kameny v řece

Přišlo mi, že jsem strávil mnoho času na břehu řeky. Měl jsem, co na práci. Umýval jsem kamínky, které zanesla řeka a vracel je zpátky. Každý kámen byl hrozně těžký. Někdy mi trvalo celé dny, než jsem ho vyndal. Mně to nevadilo. Měl jsem čas.
Jendou se stalo, že se kameny začaly zmenšovat. Nenápadně. Asi jako když roste hora. Po čase jsem je už lehce unesl. Za začal jsem mít dojem, že je to tím, jak je myji. Tak jsem je začal mít šetrněji. A čím víc mizeli, tím víc šetrněji. Až jsem se jich vůbec nedotýkal a jemně do nich foukal. To oni se, ale pořád zmenšovaly. Po čase mi zbyly jen drobečky, které jsem pečlivě opatroval. Ale po letech se mi ztratily před očima.
Já se rozhlédl a viděl jsem, že jsem tu strávil hodně času. Šel jsem dál. Kde to je to nevím. Chodil jsem a chodil. Za ty roky chození jsem nikam nedošel. Zůstal jsem na místě. Na mnoha místech. Tam, kde jsem zrovna byl. Taky už jsem neměl žádný čas. Došlo mi, že proto nemůžu nikam dojít, protože nemám čas. Snad jsem ho zapomněl na břehu řeky. Vrátím se pro něj. Ale kudy se tam to nevím. Zároveň jsem, ale nikdy neodešel.
Rozhlédl jsem se kolem a zas jsou tu ty velký kameny. Šel jsem k jednomu z nich a začal ho tahat ven z řeky, abych ho umyl.

Oblaka

o čem to je?
je o životě nebo o smrti?
a dá se to vůbec oddělovat?

přichází světlo
přichází tma
prostrč tam ruku
dotkni se
dotkni se snů

dotkni se mě
nechej mě samotnýho
čekám tu celou věčnost
nemám čas
jsem tu
dotkni se

hejno letících ptáků
měnící se tvary
tvary obličejů když se na sebe dlouho díváte
tvary lidí když si spolu hrajete

v letadle nejsou lidi
odstřihni větrák a otevři okno
jak moc můžeš změnit svůj tvar?

myslíš snad že prázdná loď nikam nedopluje?
snad se nerozbije o skálu
myslíš snad že když řídíš auto dojedeš tam kam chceš?
snad se nerozbije o skálu

holýma rukama se dloubeš v zemi
když je tam necháš dost dlouho zakoření
pamatuješ si na zemi?
nenech ji uschnout

dotkni se
dotkni se země

Voda v mracích

některé kytky kvetou
všechny kytky kvetou
slunce svítí
tráva se leskne
mraky plují
a těžko se mi nad životem přemýšlí u fotbalu v televizi
a těžko se mi nad životem přemýšlí s břichem plným buchet
těším se domů

a hvězdy se ptají
kdo jsi?

mám rád spaní a sny
občas je něco jasný
ale kde mám stát
teď tady
a teď tady?

co hýbe proudy co jsou kolem mne
kudy teče život
stát v proudu
kudy se vést
kudy se řídit
jaká je hloubka vody
a za jak dlouho narazím do mraků?

jít a neotáčet se
co vidím – jen můj svět
co cítím – chtěl bych i tvůj svět

Tichá noc

(dokola E6 a G3)
tichá noc
svatá noc
v spánku svém
dýchá zem
půlnoc už odbila
město šlo spát
zdřímli dávno i
pastýři stád
jen boží láska ta bdí
jen boží láska ta bdí

tichá noc
přesvatá noc
v smrti své
mlčí zem
hodiny nebijou
všichni šli spát
zemřeli dávno i
pastýři stád
jen boží láska ta bdí
jen boží láska ta bdí

věčná noc
mlhavá noc
v kouzlu svém
stírá zem
čas tudy nechodí
vlnky se dmou
příště dávno tu
vydám se tmou
smysl tu dávno už
není se mnou
jen boží láska ta bdí
jen boží láska ta bdí
(…pokračování s boží láskou a bordel s kytarou..)

(bez kytary)
klidná noc
jasná noc
v srdci svém
hladím zem
člověk tu není sám
koho mít rád
zemřeli dávno i
pastýři stád
(kytara)
jen boží láska ta bdí
jen boží láska ta bdí
(bez kytary)
jen boží láska ta bdí
jen boží láska ta bdí

Představme si, že jsme v lese

…představme si, že jsme v lese…

Jdu se starým známým lesem, kterého jsem potkal předevčírem u jedné paní v malém bytě, kde jsme byli jen my dva, paní a postarší dáma s brýlemi, která byla ohromně extravagantní, protože na svém krku nosila zásuvku, jedla krabi v octu a motýli, které lákala na filosofické kydy a pak je chytala na své zahradě, kde měla i louku a místy i žabinec.
Nikdy předtím jsme se neviděli a i přesto ho nazývám starým známým, protože cítím, že to tak je a že mě k němu cosi táhne. Ale když jsme se sešli na kraji lesa, zjistil jsem, že mu nemám co říct a to jsem ho ani neznal. Na neznámého člověka se můžete zeptat spoustu věcí, ale já nechtěl vědět nic ani jednu z nich. Nebyl mi odporný, ale já nevím, co o něm chci vědět, všechno na co bych se mohl zeptat, co mě napadlo, nemělo žádný smysl pro mě a myslím, že ani pro něho.
I tak jsme spolu stále šli lesem. Pak jsem přemýšlel, jestli on to pociťuje také. Koukl jsem se na něco a nevypadal ani trochu neklidně a ani, že by chtěl něco říct. Jenom šel. Vlastně si mě nevšímal. Mohl bych si myslet, že mu na mně nezáleží. Mě na něm vlastně taky nezáleželo, ale šli jsme spolu lesem a on, co jsem postřehl, se na mě ani jednou nepodíval. Ani když jsme se potkali na kraji lesa, tak neřekl ani slovo. Když jsem k němu přišel, tak jsme rovnou vyšli do lesa. Když si tak vzpomínám, tak ani u paní v bytě o mě nejevil žádný zájem. Ani slovo jsme spolu nepromluvili, až na konci, když jsem odcházel, jsem se ho zeptal, jestli by se nechtěl ještě sejít a on souhlasil.
Proč mi teda nic neřekne? Na nic se mě nezeptá? Nebo neřekne, že se cítí špatně a nechce se mnou mluvit? Možná, že je mu tak špatně, že se mu nechce říct ani to. Možná, že je mu jenom špatně z mé společnosti. Ale vypadá zdráv. Jde s hlavou vzpřímenou a kouká kolem sebe na nebe, na stromy, na louku, na srnky. O mě se vůbec nestará. Vadilo by mu, kdybych tu nebyl? Netroufám si, ale zpomalit ani ho na to zeptat. Co bych se ho taky ptal. Jde si tu jako, kdyby tu byl sám a neměl zájem o nikoho. Ani o toho, kdo je přímo vedle něho a občas se i na něj podívá, jestli náhodou neobjeví nějaký náznak komunikace nebo aspoň opovržení. Jak by mi opovržení udělalo radost v této chvíli.
Už jsme došli skoro na konec lesa. Co budeme dělat teď? Půjdete každý zvlášť nebo půjdem spolu zpátky do města? Jak se s ním mám rozloučit po takové době mlčení? Mám říct, že se mi líbila naše procházka? Proč by se mi měla líbit? Už míjíme pár posledních stromů. Ano, řeknu mu, že se mi líbila a rozhodně nebude čekat na jeho odpoveď. To, ať ode mne nečeká. Stejně je to jedno. Jsme na konci. Otočím se na něho. Ale než cokoliv stačím říct. On řekne, ve spěchu řekne, že se mu procházka líbila a že se těší zase za týden. S posledním slovem už se otáčí a běží pryč. Utíká mě neznámým směrem jako, kdybych už tady se mnou nemohl vydržet. Když se mnou nemůže vydržet, proč mě zve na další procházku?

….představme si, že jsme v lese…

Sešli jsme se na tom samém místě u lesa o týden později. Celý týden jsem byl z toho setkání neklidný, přemýšlel jsem, co o de mně můj známí chce. Dnes jsem nemohl dospat ba ani usnout a těšil se, až ho zase spatřím, abych se dozvěděl více o našich procházkách. Jenže vypadalo to, jakoby on nic nechtěl, pouze mou přítomnost. Co pro něj teda znamenám? Zeptám se ho, jaký vztah ke mně chová a proč nechodí na procházky sám nebo s člověkem, se kterým si chce povídat. Teď jsem si uvědomil, že na něj celou dobu zírám. Budu se koukat na stromy, je jich tu pěkná spousta. A ptát se ho nebudu. On je tvůrcem našim procházek a tak by se měl ujmout jako první slova. Jsem na procházce a přeci jedno jestli vedle mě někdo jde anebo jestli jdu sám. Jsem tu stejně jako on. Tuhle procházku ještě přečkám, ale až dojdeme na konec lesa a budeme se loučit, tak mu řeknu, že ať se nezlobí a že mi s ním bylo hezky, ale příště už se nebudeme moci vidět. On se mě začne vyptávat, proč tak najednou, chci zahodit naše procházky. Mohl bych se odstěhovat. Já má svůj byt rád. Kvůli němu se rozhodně stěhovat nebudu. Ať se odstěhuje on. Co já mu řeknu? Že mám jinou práci než se procházet po lese? On se zeptá jakou práci. Co je mu do toho, co já mám na práci. Už mě začíná dost znepokojovat. Mohl bych nepřijít na příští schůzku, ale co by si o mě pomyslil a šel by sem zbytečně takovou dálku a ani by nechtěl jít sám na procházku. Dohání mě k šílenství. Já se popravdě nechci přestat vídat se svým známým. Pořád mě k němu něco táhne. Co dělá? Jde klidně, našlapuje, jak kdyby nevážil ani kilo. Na mě se ještě ani nepodíval. Ani neusmál. Nemůžu to takhle nechat. Musím něco udělat. Možná můj známí umře. To by se situace vyřešila. Ale nezdá se býti nemocný, že by v krátkém čase umřel. Snad, že by umřel nešťastnou náhodou nebo násilnou smrtí. Snad já bych mohl.. Ale přece to není moje povaha a ani v mém postavení o tom nelze uvažovat.
Ani jsem si nevšiml, že už jsme na konci lesa. Co mám dělat? Ale to už jsme vyšli z lesa a on se zastaví a říká, že se těší na příští týden na další procházku a pak se otočí a běží. Běží rychle.
A já tam stojím a koukám na něj..

..představme si, že jsme v lese..

Je zase den naší další procházky. Tentokrát jdu na naše místo setkání už daleko dříve, abych tam byl první a měl výhodu, viděl ho přicházet a hned s ním navázal rozhovor. Ale on už tam čeká. Jako by tam stál celý den. Tento týden jsem vůbec nemohl spát. Měl jsem šílené sny o něm. Jak spolu tančíme v hlubokém objetí po celém lese. Jde z nás žár a při pohledu blíž, zjistím, že jde o zápas.
Přicházím blíž k němu a chci promluvit. Vlastně nechci. Jsem zmatený. Ale nebojím se. Jako obvykle neřekne ani slovo a rovnou vyrazí do lesa. Jdeme vedle sebe. Každý má svou cestu a přesto je naše cesta společná. Vidím, že jeho nic netrápí. Kráčí jako vždy klidně. Zato já sebou zmítám. Snad to není navenek poznat. Snažím se myšlenkami zůstat u naší procházky a lesem, kterým jdeme. Po chvíli zjistím, že naše kroky jsou sladěny. Když já udělám krok pravou nohou on také. Nemůže si jít svým vlastním krokem? Změním krok. Ale jak, aby to nevypadlo moc nápadně. Ne, půjdu si, jak chci. Nezajímá mě, jak jde on. Proč mě nutí o sobě pochybovat?
Ještě než jsem vyšel z domu, tak jsem si vzal sebou pod kabát nůž. Nehodlám ho použít. Už vůbec né jako zbraň. Mám ho pro obranu. Cítím se s ním bezpečněji. Zvlášť tady v lese.
Proč nic neříká. Celý naše procházky ani slovo. Já to měl vědět hned, jak jsem ho uviděl, že mě bude nenávidět. Co jsem mu udělal. Nejsem mu dobrý ani pozdrav ani urážky. Proč by se mnou, ale jinak chodil. Třeba si cenní mojí přítomnosti a mlčení. Třeba si mě vybral proto, že ví, že budu mlčet a nebudu mu odporovat. Ne. Koukám se na něj. Dost jasně na to, aby viděl, že s ním chci navázat rozhovor, ale on se zrovna dívá jinam. To mi dělá naschvál. Nezvládám své myšlení. Vidím to jako v těch snech, jak spolu zápasíme. Celý les kolem nás. Už toho bylo dost. Takhle se ke mně nikdo chovat nebude! Šahám pod kabát pro nůž. Vyndavám nůž. Otáčím se k němu. Co dělá on? Vyndavá nůž. Otáčí se ke mně. Napřahuju se. On se napřahuje proti mně. Vidím, jak jeho nůž míří na moji hruď. Já svůj nůž zabodnu do té jeho. Poté klesnem na zem v objetí.

verze 2)
Stojíme proti sobě. Každý se zdvyženou rukou, která svírá nůž. Koukneme si do očí a nože nám vypadnout. Poté klesnem na zem v objetí.

Obrazy světla

když zapálíš svíčku
vznikne stín
když zapálíš sám sebe
uhoříš
když cítíš lásku
tvoje srdce září
když máš teplé srdce
vezmi na procházku stín
i svůj stín

Smějeme se

smějeme se, když už nám nikdo nepíše
když prší a my máme jít spát

smějeme se, když víme, že dnes už je dohráno
když můžem ještě pár věčností posedět
a koukat

smějeme se tmě, kterou vidíme
je za oknem i uvnitř

smějeme se, možná, že se bojíme
prázdnoty

smějeme se i ze smutku, že už se snad neuvidíme
když to příště už není nebo bylo

smějeme se proto, že tohle všechno prožíváme

žlutý podzimní list z meruňky dopadl
na zem mezi ostatní

smějeme se, že dýcháme
a smějem se, že to víme

Věř v co chceš, v co veříš to je

O půlnoci jsem si postavil hrad. Když jsem poprvé vstoupil do hradu, uviděl jsem hořet světla. Možná louče. Oheň hořel ve všech chodbách, kudy jsem šel a svítil mi na cestu. Táhlo mě to dál a dál do nitra hradu. Všude byla tma. Oheň mě vedl. Došel jsem do veliké místnosti s vysokými klenutými stropy a uprostřed byla kašna. Měl už jsem po cestě velkou žízeň. Cítil jsem sucho. Šel jsem se ke kašně napít. Však ve fontáně byla vařící se Voda. Sedl jsem si na zem, opřel se o kašnu a volajíc do nebe prosil jsem všechny vesmírné, posvátné Síly o pomoc. Místo pomoci, kterou jsem očekával, ze stropu se začal valit oheň. Začalo být mi ouzko a čím dál víc jsem potřeboval pít. Obrátil jsem hlavu k Zemi. Přitiskl jsem čelo na podlahu a prosil jsem Zemi, aby mi pomohla svým chladem a otevřeností odvést horko z mého těla. Však Země se začala zahřívat a připadal jsem si jako na plotně. Skákajíc a žadoníc Vítr, aby rozfoukal a odnesl pryč tohle peklo. A Vítr ještě více rozdmýchal oheň, který mě začal obklopovat a uzavíral mi cesty. Prosil jsem Oheň, aby ustoupil a nebral mě do svých mocných paží. Oheň zesílil, uzavřel kolem mě kruh. Už se témě dotýkal. Kruh se pomalu zmenšoval. Když se mě oheň poprvé dotkl. Když mě poprvé spálil. S tím okamžikem jsem ucítil své srdce. Ze srdce přišla zpráva, jasná mysl a síla. Vzpomněl jsem si, že jsem hrad sám postavil. Uvědomil jsem si, že mám tu moc ho zase zbourat. A tak jsem ho zboural. Poté jsem v klidu posnídal.

 

Jednorožec

Viděl se v zrcadle už mnohokrát, ale dnes byl ještě krásnější než jindy. Dopřával si ranního prohlížení se skoro každý den. Vždy si připadal krásný, ale dnes to bylo jiné. Po chvíli zkoumání a otáčení se, zjistil, že to bude tím rohem, který mu přes noc vyrostl na hlavě.
Roh dlouhý jako předloktí. Rovný a špičatý. Věděl, že je to pro něj znamení. A věděl dokonce jaký. Konečně dospěl! Nyní může svou přítelkyni požádat o ruku. Ještě spí a dnes ho tedy ještě neviděla. Chtěl jí požádat už dávno, ale pořád si nebyl jistý. Ale dnes!
Vezme si své druhé zrcadlo do ruky a dá si ho za hlavu, aby viděl roh z druhé strany. Zezadu. Zjistil, že roh je spirálovitý. Jako kdyby okolo kužele otáčel cosi.. To cosi v koupelnovém světle odráželo různě barevné odstíny.
Ještě si na něj nesáhl. Pomalu se ho dotkl jedním prstem. Ehmm. Chladné a hladké. Objal ho všemi svými prsty, kterými mohl. Poté vyzkoušel opatrně špičku. Nebyla tak ostrá, jak předpokládal, ale byla zakulacená.
Jak se tak otáčel se svým rohem v koupelně, shodil jakousi zavánějící lahvičku. Tedy, když k tomu následně přičuchl, zjistil, že takto voní jeho přítelkyně. Při pohledu dolu viděl, že má za pasem slámu.
To už se jeho přítelkyně vzbudila, když slyšela hluk. A ptala se ho, co dělá v koupelně. Trochu se zamračila nad rozbitou voňavkou. Vzala ho za obojek a vedla do místnosti vystlané senem a řekla, že tady má své místo.
Vyčistila si zuby, vypila kafe. Otevřela okno dokořán, sedla na svého jednorožce a vyletěli spolu oknem.

Kdysi se zuzkou

Podíváme se spolu ven
už dlouho nebylo hnusně
Půjdeme spolu zahradou
a každá rostlina bude pro nás
Postavíme spolu domov,
který ani dálnice nezničí
Stoupneme si vedle sebe nahý
Zůstaneme navždy

dřív nosívali jsme kolíčky
teď budem nosit dětičky

Jídlo

Hodně lidí tady jí
Hodně lidí neví, co jí
Hodně lidí neví, co dělají
Třeba když jí

Nejdřív si jídlo koupí,
Které někdo s láskou či bez připravil
S láskou či bez vypěstoval
Kdo ví, jaké věci muselo to jídlo podniknout
než se jí

Sedne si a jí
S láskou či bez
Místo talíře věc
Posvátný obřad vynechán

Při odchodu s talířem
Plným, poloplným či poloprázdným, prázdným
Zbytek věc, smysl ztrácí
Ani to nebolí..

Ani to nebolí?
Když ona věc
živé zvíře bývalo
Když pozbylo smysl žití a poté i smysl snědení
Ani to nebolí?

fíííí fíííí fííí
a poté koukají, co žebrák jí
ííí ííííí íííí

Let it be

NECH TO BÝT
MILUJ
JEN MILUJ

NECH JI ŽÍT
NECH JI JÍT
JENOM MILUJ

Vidím

Vidím stromy
Vidím lesy
Vidím malé domy
Vidím i nás tam kdesi
Někdo kope, někdo sedí, někdo se dívá
Všechno, jak to bývá
Všechno stejné,
zdá se být
Avšak co cítím,
je láska a klid

Narození

Já nechci jít ven
Mě je tady dobře
Já nechci jít dál
Mám tady všechno
Já chci žít tenhle sen
a pravda skřípání vůně lhaní život blouznění míhání mžení
je mi jedno
Já chci snít jen
Stejně jsme jedno
Já nechci jít ven

Mám strach jít ven
Nevím, co tam je
Nevím, co se mi tam stane

Pak uviděl jsem nebe
uslyšel slova
Ničeho se neboj
Musíš se rozhodnout
Musíš jít sám

Děkuji za teplo bezpečí
za lásku nejsladší

Teď jsem tady

Naděje-klec-klíč

…než se naděju, mám svoji klec..já jsem ta klec a já jsem ten k klíč..ve mně je ta klec, ve mně je ten klíč..
….než se naděješ, máš svoji klec..ty jsi ta klec a ty ji ten klíč..v tobě je ta klec a v tobě je ten klíč..
…než se naděje, má svoji klec..on je ta klec a on je ten klíč..v něm je ta klec a v něm je ten klíč..
…než se nadějem, máme svoji klec..my jsme ta klec a my jsme ten klíč..v nás je tak klec, v nás je ten klíč..

Hej.
Haló!
Věř.
Věř mi.
Naděje.
Je.
Je naděje.
Vyrůstá v tvém srdci.

Já vím.
Srdce bolí.
Já vím, že do ní narážíš,
ale ta klec není
Já vím, že do ní pořád narážíš
a srdce tě z toho bolí.
Ale ta klec není.
Já vím, že skrz ni z tebe skoro nic neprojde,
ale ta klec není.
Já vím, že tě svírá čím dál víc,
ale ta klec není.
Já vím, že v ní nemůžeš dýchat,
ale ta klec není.
Já vím, že v ní umíráš,
ale ta klec není.
_naděje?
Vyrůstá v tvém srdci.
_klec není?
Vyrůstá v tvém srdci.
_vážně?

Věř mi.
Víš to už?
Vzpomínáš si?
Že sis tu klec, kdysi sám stavěl?
Víš to už?
Pamutuješ si?
Jak si sháněl železo a pak ji sám koval.
Bylo to tvé velké dílo.
Vzpomínáš?

Víš, že ta klec není?
A víš proč tu stojí?
Víš kde ta klec je?
_je klíč?
Je naděje.
_kde je klíč?
.
.
.
.
.
.

Skutečnost

Tohle se stalo
Ale co když to tak nebylo
Co když se jen moc pilo

Tohle se děje
Ale co když to tak není
Co když je to jen zdání

Hvězdné nebe
Nevěřím svým očím

Je tma
nebo světlo
Nevěřím svým očím

Je život
nebo smrt
Nevěřím svým očím

Je sen
nebo den
Nevěřím svým očím

Stavím věž
Boří se
Stavím zeď
Boří se
Stavím chrám dokonalosti
Boří se

Nevěřím svým očím

Daleká pouta
Blízko mé hlavy

Barevná slova
Barevný vzduch
Prozraď mi, co je tu

Je mlha
a nic tady nevidím
Je tma
a nic tady není

Hvězdné nebe

Skutečnost je..
Jak daleko jsme?

Rozhodnutí

nechci si psát parte
momentálně ho, ale žiju
je to pořád dokola
kdy začnu poslouchat, kdy vyslyším svůj hlas
co mě k tomu donutí?
když né mé vlastní rozhodnutí
tak co?
prach v oku? bolavé koleno? malé zakopnutí? ztráta klíčů? nespokojenost sám se sebou? křičení na svého syna? nebo až rakovina?
velká smrt a únava v jednom životě
tak co?
tak moc si přeju, aby mé vlastní rozhodnutí
má láska k životu
má láska ke světu
má láska k sobě
má láska
♥