Minulý týden jsme z pěti klukama postavili z kulatin konstrukci přístřešku pro koně. V druhý půlce srpna budem dodělávat střechu a stěny. Když se budou chtít vaše ratolesti zúčastnit, napište mi. Setkání většinou nejsou jen pro kluky, jen se hlásí samí kluci. Tudíž vítám i holky.
Necelých pět dnů. Bylo celkem vedro a docela jsme si mákli.
V lese jsme pokáceli stromy, odvětvili, dotáhli na stavbu pomocí koně a čtyřkolky, odkornili.
Vyměřili sloupy, naměřili a nařezali klády, sestavili a zavětrovali.
Takhle napsaný se to zdá hned, ale je zatím hodně práce. Mohl bych psát o tom, co se při procesu stavby dalo potkat za učení a že je toho hodně. Ale moc se mi nechce a už jsem o tom trochu podrobněji psal u minulého setkání, kdy jsme vyráběli stoly.
Vyrob si svůj stůl 2024
Rád bych spíš napsal, v čem pro mě bylo tohle setkání jiné, než vyrábět s klukama stůl. A co jsem při tom zažíval.
Při výrobě stolu si každý vyrábí svůj stůl a projde si všechny části procesu výroby a potká se vším nářadím, které k tomu potřebuje. Člověk si vyrábí svůj stůl, který si pak odveze domů a který celý udělal sám. Tudíž z toho pak plyne i chuť to dělat a dodělat.
Při stavbě je to jiné. Tvoříme společný dílo. A většinou nemůžou všichni dělat stejnou věc a je potřeba si činnosti rozdělit. Pak je možný se prostřídat a zažít většinu procesu stavby. Zároveň né každý může, je ochoten, schopen dělat každou věc. Někdo se bojí výšek a někdo je akrobat. Někomu se dá svěřit úkol a někomu ne. Někdo chápe, co je pravý úhel a celkově úhel a vodováha a celkově rýsování a pr někoho jsou to nepochopitelný čáry. Někdo může organizovat ostatní a někdo potřebuje být organizován. Někdo má sílu a někdo se vyzná v tom, co a jak se teď má dělat a má přehled o stavbě. A další různý rozmanitosti. Za jedno.
Za další motivace z toho, že dělám svou věc a odnesu si jí, tu není. Tak při mém pozorování nastávají plusminus dvě možnosti. Samozřejmě je to zjednodušeně. Celkově je jich asi stoosm a další kombinace oněch dvou.
První je, když přijmu stavbu za svou. To je teď můj úkol, to co má dělat. Zajímá mě, jak to celé dopadne. Jak to bude vypadat. Jak se bude dělat tohle a jak tamto. Co teď a co potom. Přemýšlím nad tím, jak můžu teď pomoct. Učím se pracovat s nářadím a postupně se mi dají svěřit složitější úkoly. Baví mě to.
Druhá možnost je, když se tak nestane. Je mi jedno jak to dopadne a co se zrovna dělá. Zároveň tu jsem a zároveň tu nejsem. Spíš mám tendenci tu nebejt, buď myšlenkově, nebo fyzicky. Když mi někdo neřekne, co mám dělat, nedělám nic. Nedá se mi svěřit žádný úkol. Nevím, proč tu jsem. Nejspíš mě sem přihlásili rodiče a moc mě to nebaví a nevidím v tom smysl.
K mým zážitkům.
Z téhle celé situace je pro mě někdy složitý zorientovat se a dělat věci tak, aby to každýmu dávalo individuálně smysl a zároveň to dávalo smysl jako celek a stavba vznikla.
Na této stavbě se potkali kluci s oběma možnostma.
Jeden z mých zážitků je s dvěma klukama, kteří byli v situace druhé možnosti a nebyli nadšený z toho, že tu jsou. Chápu jejich situaci. Celý ten čas jsem měl v sobě otázku, teda tu otázku už mám daleko déle, protože kluky už znám delší čas. Celý ten čas jsem měl v sobě otázku, co já mohu udělat pro to, abychom spolu mohli lépe spolupracovat nebo jak se naladit, aby tu kluci mohli s náma bejt. Někdy mám pocit, že jsem na něco přišel a něco se změnilo a někdy zase, že vůbec. Poslední pátý den jsem se na ně naštval a moc jsem nevěděl, co s tím. Nechtěl jsem na ně bejt hnusnej a tak jsem s nimi nemluvil. To trvalo celkem krátce, protože odjížděli dříve. A tak jsme se rozloučili s nevyjasněným prostorem mezi námi. Dokončili jsme stavbu a po obědě dorazili domu. Já jsem cítil, že mi není moc hej a šel jsem si na chvíli lehnout. Zbudil jsem se večer a měl jsem horečku a průjem. Věděl jsem, že to souvisí se situací s klukama a v polosnění jsem přemýšlel nad situací a mou otázkou. Zbudil jsem se před půlnocí a jakoby ze mě něco spadlo. Měl jsem chuť k jídlu a moje dopolední naštvání se mi zdálo dětinský. Zajímavý je pro mě, když člověk žije s takovou otázkou a vede s ní rozhovor, tak se otázka či já či situace nějak proměňuje. Teď se mi zdá, že se něco někam posunulo a zároveň otázka ve mně zůstává a nevím jaký má řešení. Spíš mě zajímá, co bude dál.
S jedním klukem jsem měl možnost pár dní na to mluvit a říct si o svých zážitcích během stavby. Doporučil jsem mu, ať na takové setkání nechodí, když tam nechce být. Ale někdy se tak z různých důvodů stane a dohodli jsme se, že bude ku prospěchu sdílet svoje potřeby a více komunikovat, co v nás je. Což je někdy težký i pro mě. Tak to se třeba na stavbě učíme.
Další zážitek jsem měl s jedním z dalších kluků, kterého už taky nějakou dobu znám a mám podobnou otázku, co uvnitř mě způsobuje jeho chování, co můžu já udělat proto, aby naše spolupráce byla smysluplná. Kolikrát to je jasný a vidím, co to ve mně je a jindy zas nevidím nic. Taky krokem stavby zažili intenzivní chvilky a zase jsem měl možnost něco uvidět.
Tudíž to byl celkem dobrodružný týden. Já si řikám, že je fajn, že jsme dokázali postavit, co jsme měli v plánu. Zároveň si řikám, že je to setkání, kde se může stát spoustu jiných věcí, než jsme si představovali a kde můžem zažít spoustu učení, které stavění vůbec nepřipomíná. Je to prostor pro setkání lidí, kde se můžem zabývat tím, co je v nás.
Tak to je, co jsem chtěl sdílet. Vidím, že oba dva druhy setkání, vyrob si svou věc a odvez si jí nebo stavíme společné dílo, mají smysl a každé je v něčem jiné. Hodlám pokračovat v obouch druzích setkávání. Obojí mě baví.
Možná jsme to nepsal moc detailně a konkrétně. Asi jsem měl obavu ze soukromí ostatních, tak jsem se snažil spíš psát o mojí stránce věci.
A chápu, že není dobré stromy kácet v létě. Stromy jsme měli označené od lesníka. A s klukama jsme mluvili o tom, že je ideální stromy kácet v zimě. Teď to ideální nebylo.
Děkuji Andreje a Márince za prostor a jídlo, klukům za společné dílo a všem ostatním, kteří přispěli, aby se toto setkání mohlo stát.
Těším se příště
Zdraví
Jan
