Dřevodílna ve škole v Pardubicích s dětma z Ukrajiny
Díky Jane za další truhlářský workshop s přesahem. Tentokrát výzva povýšena na práci s žáky s odlišným mateřským jazykem. Výzva skvěle zvládnuta, žádný úraz kromě třísek, děti nad míru spokojené s tím, že si mohly něco vyrobit vlastníma rukama. Vyráběly se stoličky, stolečky, káči, palice, autíčka,…Učili se měřit, řezat, hoblovat, brousit, vrtat, šroubovat, spolupracovat, být pečliví, být opatrní, být trpěliví, poslouchat, ptát se, pomáhat si. A pochopili i mnohem víc. Třeba; když má někdo špinavé nohy, nemusí to znamenat, že je bezdomovec, ale třeba proto, že chodí bos. Když někdo chodí bos, neznamená to, že nemá peníze na to, aby si koupil boty, ale třeba proto, že to považuje za zdravé a příjemné. Když někdo nechodí ve značkovém oblečení, nejí maso nebo nejezdí v posledním modelu mercedesu, neznamená to, že není šťastný nebo úspěšný nebo bez peněz. Tyhle akce s přesahem mě nikdy nepřestanou bavit. Díky, Jane.❤️
Zajímavý report z našeho pobytu v Pradubicích.
Když jsme pak jel domu, tak jsem se stavil v Praze. A chodil jsem po městě. A někteří lidé se mi neskrytě vyhýbali nebo se mi smáli. Když jsem žil v Praze, tak jsem byl na to zvyklý. Teď to pro mě bylo trochu překvapení. Páč u na vesnici se mi to zas tolik nestává. V mé představě si připadám celkem normální. Zároveň i co se týká, toho co si myslím, tak je je taky často mimo a o nějakých věcech skoro nemluvím. Jen s pár lidma.
Zároveň když jsem pak šel kolem výlohy, tak jsem se na sebe koukal a říkal jsem si, že pro nějaký lidi, to může být nějak daleko za čárou dnešní normy. Zdá se, že i děti z Ukrajiny, kteří teď žijou v Pardubicích, mají o tom, jak vypadá člověk, jiný obrázek.
Jinak to s dětma bylo fajn. Za pět dní šest různých skupin po 10-20 dětech. První den byl dost náročný a na konci dne jsem zjistil, že mi vlastně úplně nerozumí. Protože při vyrábění je potřeba chápat mou informaci přesně. A taky jsem pak ostatní dny výrobky zjednodušil. Každý si ho odnesl domu. Většina z nich nemá možnost si vyrobit takovou věc doma nebo na chalupě s dědou. Ono ani moc českých dětí to nemá či aspoň nedělá.
Většinu dětí tvoření zaujalo a vyrábělo by dál. I holky. Někdy i víc. Někdy i míň. Skoro stejně jako kluky. Zkusme se na nějaký věci dívat míň jako na mužský a na ženský. Kamarádka by teď ráda dělala se dřevem, někde venku, třeba tesařku a stavěla dřevostavby, ale nikde jí nechtěj vzít na brigádu.
Střípky. Deváťáci se zrovna dozvěděli jestli se dostanou na střední a na jakou, většina na učňák. Za mě učnák lepší, Když už člověk má takto omezené možnosti. Jen nvm jestli někam kam chtěli. Něco si vybrat musej, tak to dneska chodí. A nemaj šanci udělat cermat s češtiny. Zvláštní, že to po nich někdo chce. Nějak jiný svět možností než vidím a mám já. Vyprávění o tom, jak to pro všechny bylo ze začátku težký, když jsem přijeli a jak je to těžký pořád. V různém prostředí, v různých rodinách, kde vyrůstají. A za pár let budou dospělí a budem tady dál spolu žít. Zajímavý, že není kapacita jim tady teď najít nějakou cestu, aby později jim lidi nemuseli nadávat, jak jsou hrozný. Zároveň Klára a lidi v týhle škole ten prostor tvoří ♥
Díky za vše
