„Ahoj Dědo,
vyrobil jsem tadytu velkou knihu, které říkám Kronika. Nalepili jsme do s ní s ostatními členy rodiny fotky a něco napsali a nakreslili. Zbývá potom ještě spousta prázdných stran. Má myšlenka a zároveň i přání je taková..
Budu rád, když na ty prázdný stránky zaznamenáš části příběhu svého života. Jak jste schovávali s bráchou dalekohled vojákovi nebo jak jsi byl včera nakoupit. Nějaký příběhy znám z tvého vyprávění a většinu spíš ne. Je to v nich něco tajemného, co mě baví poslouchat. Budu rád, když si je budu moct přečíst i za dvacet let a další generace třeba také. U fotek můžeš doplnit, kdo na nich je a kde to je atd.. A můžeš i nějaký fotky přidat, výstřižky z novin..
jo a škrtání se smí… vlastně se smí úplně všechno, co tě napadne.
…uvidíš jestli tě to bude bavit, když ne, tak to nedělej a kniha zůstane, tak jak je…
Buď zdráv, jak jen je možný, až do smrti.
vnuk Honzík“
Kronika pro naše prarodiče. Dá využít různě. Staří lidé rádi vypráví příběhy a je potřeba je poslouchat. Jsou na konci života a zažili toho mraky. Někdy už nemůžou dělat nic jiného než vyprávět. Poslouchejme. Při poslouchání zároveň můžeme příběhy zapisovat. A číst je zase svým dětěm. Nebo do kroniky můžeme prarodičům lepit fotky členů rodiny a zaplňovat ji takto. Nebo obojí dohromady a nebo ještě něco dalšího, co vás napadne ♥
